Napsali o nás: Jak jsem našel ve Vimperku čtyřlístek

21. 11. 2018

Po neblahých zkušenostech hovory od neznámých čísel běžně nepřijímám. Nechci služby, které nepotřebuji a také nechci předražené slevy. V pondělí 12. listopadu jsem intuitivně udělal výjimku.

Jakmile jsem s mobilem na uchu v prvních slovech rozeznal srdečnost i upřímnost, hned mi bylo jasné, že jsem nepochybil: „Pohádkové příběhy ze Šumavy pro děti i dospělé jsou nominovány do soutěže Šumava litera. Budeme rádi, když přijedete,“ byla první slova příjemného človíčka. Až dodatečně jsem se dozvěděl více. Jednalo se o ředitele Městského kulturního střediska Vimperk Jaroslava Pulkrábka.

Slovo dalo slovo a 17. listopadu 2018 jsem v postarším Fiatu uháněl se svým kamarádem a spoluautorem Vláďou Štindlem spolu s plnou polní do určeného cíle. Přivítala nás vlídná tvář nejen jižní Šumavy, ale také paní Miroslavy Höhneové: „Zodpovím, vyřídím, pomůžu.“ Kouzelná slůvka, která jsem v pracovním procesu snad nikdy nepoznal a která, v prozatím cizím prostředí, zazněla jako mana pro hladové poutníky.

Po dvoudenním pobytu jsem poznal, že vstřícnost, radost, pochopení a upřímné nadšení pro celou akci jsou u organizátorů nefalšované a upřímné projevy. Na druhou stranu jsem si plně uvědomoval, co úsilí, organizačních povinností, telefonování, dopisování i potvrzování kontaktů a účasti nebylo pod pojmem Šumava litera dáváno na obdiv. O to více jsem si nefalšovaného přístupu cenil.

Teď už k samotnému programu...

Nemám v úmyslu na tomto místě kopírovat plakát, který si každý zvědavec může ze stránek www snadno sám stáhnout. Pouze se podělím o některé postřehy.
V úvodu semináře jsme se společnou řečí autorů i nakladatelů pokoušeli nalézt původ rostoucího zájmu o Šumavu. Padaly tam pojmy jako přitažlivost, krása, proměnlivá tvář počasí, ještě v nedávných dobách drsné podmínky obživy, dobrodružný příhraniční styk před, za, i v poválečných letech, zákazy vstupů a také báchorky i pověsti s umocňujícím tajemnem. Dovolím si všechny názory shrnout do známého citátu: „Vše obtížné je nejenom krásné, ale i vznešené“. K tomu bych snad ještě dodal: „Všichni víme, jak chutná pocit lásky. Nejen, že uvedený pocit nejde uchopit, kdo se jej snaží vysvětlit, většinou pozná pouze to, že z něho při té snaze nepozorovaně vyprchal... Se Šumavou je to možná stejné a tak ji raději dál necháme tajemně krásnou, nebo tajemnou a krásnou, či krásně tajemnou?“

V sobotním programu zazněla v přednášce zajímavá informace Raimunda Antona Paleczka o rodu Palečků na Šumavě. Z této hodiny jsem si odnesl jedno cenné ponaučení. „Nezáleží na tom, zda se píšeme Paleček, Paleczek, Paletschek, nebo ještě úplně na začátku Paletczěk. Důležitý je zájem každého z nás o svůj vlastní rod i povědomí o jeho kořenech.“

Další zajímavý referát přiblížil rodinu a životopis Karla Klostermanna. Člověka pilného a nevšedně houževnatého. Snad proto neměl život ani zdánlivě jednoduchý. Se svým literárním dílem se navíc zasloužil o přiblížení a zájem o Šumavu i za hranicemi své rodné vlasti.

Jan Voldřich fundovaným způsobem vysvětloval, jak se v čase před druhou světovou válkou přetvářelo území Sudet. Také on připomněl své vlastní kořeny. Nejzajímavější informace se týkala existence jednoho jediného rodového původu. Přesto už zkontaktoval i vzdáleného příbuzného v Kongu, který, jak prohlásil, je „černý jako saze“. V myšlenkách mi proběhlo, že vlastně také spadám do přízně. František a Marie Voldřichovi z Čeňkovy Pily byli i mými příbuznými.

Při sugestivním vyprávění s názvem Šumavské mystérium jsem si opravil názor na strašení. Čerti a jim podobné hrůzostrašné masky nemají v lidech vyvolávat strach. Ba právě naopak. Mají je ochraňovat. Už Keltové věděli, jak se chránit před démony, kteří přelétávali nad krajinou. Ti jednoduše nepřistávali tam, kde bylo již obsazeno...

Večerní slavnostní ceremoniál čtvrtého knižního festivalu Šumava litera s vyhlášením cen Johanna Steinbrenera neměl chybu...

Úvodní slovo, prezentace úžasných náladových fotografických záběrů šumavských lokalit, hudební budějovická skupina, vyhlášení autorů, kteří prošli odbornou porotou, předávání cen, a... nechyběly ani fanfáry.

K porotě bych dodal pouze tolik, že byla složena s takových odborníků, aby každá kniha mohla být posouzena ze všech úhlů jejího poslání. Prošla rukama spisovatele, vydavatele, novináře, literární redaktorky a etnografky, typografa, ředitelky knihovny a také knihkupkyň.

Z oceněných knih vyjmenuji namátkově několik titulů. Jednoduše ty, které mi uvízly v paměti: Šumava krajina pod sněhem, Pralesy Šumavy, Tajemství šumavských vod III, Šumava... hranici přecházejte po půlnoci, Písecká spojka krále Šumavy, Šumavští rodáci vzpomínají 2, Šumava Františka Malocha, Recepty ze šumavské vesnice. Úspěch jsem všem oceněným ze srdce přál, i když se musím přiznat, že jsem nejvíce vnímal ocenění Pohádkových příběhů. Už dlouho se mi nepodlamovala kolena jako v sobotu večer při výstupu na pódium Městského kulturního střediska ve Vimperku.

Prožíval jsem podobné pocity, jako když jsem coby kluk na palouku v blízkosti mé rodné vísky v Bezděkově u Klatov našel svůj první čtyřlístek.

Alois Anderle, Klatovy

Kniha „Pohádkové příběhy ze šumavských hvozdů pro děti a dospělé“ autorů Aloise Anderleho a Vladimíra Štindla získal na festivalu Šumava Litera 2018 speciální cenu Šumavského pivovaru.